Moje žena zemřela v úterý 26.května 2009 ve 14.21 hod.

V jízdním řádu si našla spoj, počkala si na něj a vstoupila do dráhy rozjetého rychlíku. Nebylo to z ničeho nic, byla v péči psychiatrů, psychoterapeutů, usilovali jsme o její přijetí na lehké otevřené oddělení psychiatrické kliniky  k pozorování. Poslali nás pryč-  neměli volné místo.

Nepíšu to, abych někoho obviňoval, ženu mi to stejně nevrátí . Píšu to proto,  že by se to snad příště už nemuselo stát- ten příběh je totiž o tom, jak může zemřít jinak zcela zdravý člověk obklopen lidmi, kteří ho milují. Každému z lékařů má žena říkala- mám depresi, cítím se zbytečná, všem na obtíž a bojím se, že mám rakovinu.  Asi mluvila moc klidně.  Psychoterapeutka ji vyslechla a řekla- Přijďte za čtrnáct dní, já mám teď nabito a vzala jsem vás leda ze známosti s kolegou psychiatrem.  Je nás málo.   Psychiatr se jí smál a říkal- kdepak deprese, milá paní magistro, ta vypadá jinak. To kdybyste věděla, co já tady mám případy, ono by vás to hned celé přešlo.  Říkal to tak sugestivně, až přesvědčil i mě, že moje žena depresi nemá. A tak využila mé asi hodinové nepřítomnosti, našla si ten správný vlakový spoj, den předtím to správné místo, aby to měla jisté, v určenou dobu se dostavila – a postavila.  Nikdy už nezjistím, jaké pocity měla. Zda se smála, plakala, nebo jen tak stála. Napsala nám – běsi v hlavě mi nedovolí přemýšlet, odpusťte. Zbyly mi z ní dva  pomačkané prstýnky.  Takhle snadno může skončit dvacet osm let fantastického vztahu, z toho dvacet šest let v manželství, za které jsme se pohádali asi tak třikrát. Máme dvě skvělé dospělé dcery, velkou rodinu, všichni jsme stále v kontaktu. Bylo jí necelých padesát, stejně jako mě. 

Myslím si, že  tohle jsou příčiny :   

       - nespolupráce, sebezahleděnost a profesionální slepota.

Kdysi jsem vystudoval jazykovědu na brněnské univerzitě a v té době, nevím jak dnes , jsme často na seminářích řešili otázky jazykové kultury, kdo vlastně má dbát o jazykovou kulturu – učitel mateřského jazyka, nebo všichni učitelé na škole, tedy i fyzikář, matematikář a tak dále. Odpověď je v této souvislosti jasná - každý, kdo mluví a přednáší , musí na kulturu jazyka dbát, už z důvodu sdělnosti.V medicíně  ale snad žádný z doktorů, ať je to sebevětší kapacita v oboru řezání, kuchání a sešívání, nechci jejich práci  nijak snižovat, nemá prakticky žádný systémový výcvik v jednání s pacientem a už vůbec ne v rozpoznávání   závažných  chorob  mysli .  A tak byl operující pan profesor pyšný na to, jak se nám rána pěkně hojí, ale místo kvalitní odborné rady  odešla moje   žena z nemocnice vyzbrojena papírkem,  že pokud jí zůstal alespoň jeden vaječník, zůstanou jí zachovány i hormonální funkce. Co se jí může stát, když jí žádný vaječník nezůstal, uvedeno nebylo. Je to i důkaz toho, že špatně provedená marketingová komunikace  je ještě stokrát horší než žádná  komunikace. Ostatně, podepsána byla vrchní sestra, ne pan profesor nebo ošetřující lékař.     

-       dealerství , lehkomyslnost.

Moje žena přišla při plánované operaci o vaječniky a bylo jisté, že potřebuje  náhradní  hormonální léčbu – vaječníky produkují estrogen a bez něj  může dojít k prudkým výkyvům v psychice, hormonální bouři. Gynekolog mé ženy je skutečně skvělý a uznávaný, ale namísto toho, aby jí předepsal poctivý prášek, který bere každá  možná třetí ženská jejího věku, navrhl jí na její přání  alternativní léčbu fytoestrogeny na bázi jitrocele a sóji . Vyrábí je renomovaná anglická firma a letáček na křídovém papíře  o téhle alternativě si  od něj z ordinace přinesla jíž v únoru, kdy se operace připravovala. Ano, moje žena se  umělých hormonů bála, ale od toho je přece doktor, aby jí vše  vysvětlil. Když se pak hormonální šok dostavil, předepsal  mast na potírání a teprve když už to bylo opravdu vážné, nasadil injekci. To už bylo pozdě, deprese  už převzala kontrolu. Nevím, možná  pan doktor ty přírodní preparáty dealuje,  je na listině a říkal si, vyzkoušíme to , co se může stát. Inu, vám nic, pane doktore.

   - podcenění rizik a komunikace.

To je nejhorší . Nedávno vyšel v Kavárně  MF Dnes článek o narůstajícím počtu   psychických onemocnění. Za posledních  10 let je to nárůst o 28 % !    Proč je to tak, nikdo neví, protože žádný výzkum nebyl proveden . Přitom doba  hospitalizace a tedy i výplaty nemocenských dávek  je u tohoto druhu chorob absolutně nejdelší, takže i ekonomicky by bylo v pořádku se této oblasti věnovat především  preventivně-snažit se zabránit tomu, aby takové onemocnění propuklo.  Namísto toho je údajně rozpočet na psychiatrii a psychoterapii  nejnižší z celého rozpočtu zdravotnictví a tvoří cca 3,5% .V  zemích na západ od nás je to 5 -10% .  V diskusi pod článkem se pak projevily veškeré myšlenkové stereotypy naší společnosti  ve vztahu k psychickým poruchám. Chybí  osvěta a pochopení, kdo je to vlastně dnes  duševně nemocný člověk. Zamyslete se každý sám v sobě, co se stane, když uslyšíte, že někdo šel do blázince. Myšlena je ovšem psychiatrická klinika, ne ústav pro duševně choré. Pomyslíte si – aha tak on je blázen , pako, vypatlanec. Ústavy mají, možná i pod vlivem skvělého Formanova filmu pověst míst, kde lidem  pomocí elektrošoků luxují mozek  a do života vracejí zpacifikované trosky. Každý z nás se bez problému svěří i vcelku neznámým lidem, že byl na odstranění hemoroidů a že to bylo skvělé, ale přiznat, že byl na léčení s psychickými problémy, to ne.  Tady se projevuje naplno  naše naprosté zaostání  za světem. Prožíváme pravděpodobně stejný sociální šok, jaký prožívala první poválečná generace v západní Evropě i USA- šok z bohatství a možností výběru. Za posledních dvacet let celá naše společnost neuvěřitelně zbohatla. Prakticky každý z nás změnil svůj společenský statut. Blázni se dávno nerekrutují  převážně z venkovských  či městských prosťáčků, ale mnohem častěji ze skupin, které patří k naprostým  intelektuálním  elitám společnosti-  manažeři, vysoce kreativní umělci,  podnikatelé, politici ,  lékaři. Ti všichni vědí, jak se mají chovat správně  společensky v každé situaci a jediný, kdo s tím stavem zřejmě nepočítá, je současná psychiatrie. Ta stále očekává spíše  nějakého obnažujícího se  Ježíše Krista, ne usměvavou  pohlednou ženu, která klidným hlasem sděluje- pane doktore, já mám depresi, bojím se, že mám rakovinu a že jsem udělala velmi špatné rozhodnutí.    

A tohle se musí změnit.  Sám na to nestačím, ale rád  pomůžu vším, co umím. A vám, pánové, kteří máte doma ženu okolo padesátky vzkazuji: hlídejte si ji, doktoři vám totiž velmi pravděpodobně nepomůžou.