Udání Milana Kundery ? Lekce z historie a badatelské etiky.

Milan Kundera nebyl udavač , pravděpodobně se nedostavil na žádné oddělení . Text Záznamu obsahuje skutečnosti, které dosud nikdo nevysvětlil a o vysvětlení se ani nepokusil .

Adam Hradílek a Petr Třešňák opublikovali v periodiku Respekt článek, ve kterém se píše, že Milan Kundera udal agenta chodce Miroslava Dvořáčka.  Sugestivní článek o agentu chodci  má však značné vady na kráse. Jako jediný důkazní materiál proti Milanu Kunderovi slouží jistý Záznam o zatčení Dvořáčka a torzovité vzpomínky některých účastníků.  V epilogu článku zmíněných pánů se ještě dozvíme, že v jisté chvíli s nimi sám pan Dvořáček odmítl spolupracovat. Ukázal  Hradílek tento Záznam Dvořáčkovi, když ho kontaktoval ve Švédsku? Proč odmítl Dvořáček spolupracovat s Hradílkem? Může tento  text posloužit k důkazu o Kunderově  udání, nebo jej spíše vylučuje?  Proč se výpověď  Dvořáčka ohledně pátrání po ing. Václavíkovi z Chemapolu neshoduje s textem Záznamu, o který se oba autoři opírají při obvinění Kundery? Kam zmizel vysoce postavený zaměstnanec Chemapolu ing. Václavík, od kterého chtěl  Dvořáček získávat informace z oboru chemického průmyslu a domluvit s ním způsob předávání zpráv? Proč je naopak v textu Záznamu udáno, že Dvořáček měl navázat obchodní styky s Ministerstvem Techniky? Je  onen Záznam skutečným záznamem vrchního strážmistra Rosického?  Nebo byl upravován v procesu šetření  Miroslava Dvořáčka? Spisové materiály byly upravovány za dohledu sovětských poradců a jejich smysl není lehké dešifrovat.

Není onen Záznam  pouze přepracováním původního textu, který napsal vrchní strážmistr Rosický? Pochopitelně se správným číslem jednacím a správným podacím razítkem? Nebo snad skutečně  řekl  Dvořáček  jako téměř první větu to, co stojí Záznamu? A proč by to říkal?   To jsou otázky, kde hledáme odpověď, nebo alespoň návod, jak odpověď najít. 

Skutečný cíl:   Emanuel Šlechta

Začněme drobnou, ale v daném kontextu přípustnou úvahou o námětu na dramatický kus, ve kterém by vystupoval  jeden ministr. Nebyl by to ledajaký ministr, byl by to ministr,  jehož roli v historii naší země se nebude snadné jednoznačně zhodnotit :

Jaké myšlenky asi táhly hlavou 17. března 1960 Emanuelovi Šlechtovi, ministru techniky z doby „Udání," když se chystal dobrovolně ukončit svůj život? A to společně  se svou manželkou Annou. Vzpomínal na Buchenwald, kde byl vězněn v koncentračním táboře? Nebo hloubal nad tím, že to byl vlastně on, kdo poslal na smrt Miladu Horákovou? Byl přece jedním z ministrů, kteří díky své neochotě odstoupit otevřel cestu k politickým procesům. Do strany národně socialistické byl nasazen jako tajný komunista, aby prosazoval zájmy jediné avantgardy dělnické třídy a jeho stranická legitimace byla uzamčena v trezoru ÚV KSČ. Pro pravověrné české bolševiky se stal podezřelým, určitě nasákl u těch socialistů revizionizmem. Vždyť ještě v roce 1960 se ptá Václav Kopecký, zda : „...může mít někdo takové iluse, že by na př. dr. Šlechta, dr. Neuman, Petr a dr. Plojhar tím, že namísto Zenklů a Ripků, Šrámků a Hálů zaujali ministerská křesla že by tím byli před reakcí zachránili lidovou demokracii, kdybychom se my, Komunistická strana Československa, jako vedoucí síla Národní fronty byli neopírali o pracující masy, o pracující masy v jejich bojové jednotě?" Uvažoval nad děsivou banalitou ideologie, kterou pomohl nastolit? Zvažoval svoji roli v onom nekonečném ideologickém divadle, které podle svého zobrazovalo - či spíše zaměňovalo skutečnost? Uvědomoval si, že jako všichni poddaní jen potvrzuje slovy a činy to, co ideologie vyhlásila za skutečnost?

Zamýšlel se někdy nad Stalinem? Probděl Emanuel Šlechta mnoho nocí v padesátých letech, když čekal na zatčení jako mnozí jiní? A na svůj proces? Vždyť proces v padesátých letech byl veřejným pokáním. A on se měl proč kát, žil přece ve Spojených státech. Byl odborník, studoval moderní výrobní procesy v Americe. A Stalin roztočil svůj mlýnek na maso. V Moskvě probíhal proces s lékaři, kteří sdělili vyšetřovatelům, že otrávili tajemníky strany Ždanova a Ščerbakova a chystali se zavraždit maršály Koněva, Vasilevského, Govorova, generála Štemenka. To vše podle přesných instrukcí sionistických organizací. Žukov, Malenkov a Berija však kupodivu otráveni být neměli. A ještě ke všemu Stalin vytvořil genealogické tabulky, které přednesl na plénu tehdejšího ústředního výboru. Židovskou matku měla mít vnučka Chruščova, ale i Berija. Všichni byli zapleteni, až na nevýrazného Bulganina. Zkušeným harcovníkům bylo jasno, vždyť s jejich pomocí vytvářel v roce 1937  Stalin proces s Bucharinem, Rykovem a šéfem NKVD Jagodou, prakticky podle stejného scénáře. .Tehdy se také kremelští lékaři přiznali, že chybným léčením zabili členy ústředního výboru, ba i proletářského spisovatele Gorkého... Berijovi a spol. bylo jasné, že nyní jsou na řadě oni...

Proč tento dlouhý a odtažitý úvod? Protože Emanuel Šlechta je skrytým terčem onoho Záznamu. Jeho jméno se v onom textu neobjeví, ale člověk, který má touhu se stát historikem a specialistou na období 50. let, by měl tuto skutečnost odhalit během pouhého okamžiku.

Pragmatický text , nebo autentický Záznam?

Pánové Hradílek s Třešňákem byli vyzváni, aby dokázali oprávněnost svých tvrzení o Kunderovi. Odpověď známe, dokument považujeme za autentický, není co dokazovat. Jeden o voze, druhý o koze, jak je u nás zvykem. O historické pravosti textu přece žádná pochybnost není. 

My se budeme snažit dokázat, že nemáme před sebou žádný zápis vrchního strážmistra Rosického, nýbrž komplikovaný text, který je pouze iluzí takového textu a svoji autenticitu jen předstírá. Netvrdíme přitom, že žádný původní zápis vrchního strážmistra neexistoval, spíše naopak. Tento původní zápis pak sloužil jako podklad pro výše zobrazený dokument.

Pokud předpokládáme, že byl text vytvořen s pomocí sovětských specialistů, musíme Záznam číst tak, jak by četl náš dokument ruský specialista na období Stalina, a ten by jej četl jinak. Pokusme si na něho zahrát. Rituální texty pro veřejné procesy vždy vytvářely alternativní skutečnost . Můžeme vysledovat dvojí základní užití: ritualizovaný, vyprázdněný jazyk procesů s kajícím se spiklencem. A pak druhá vrstva textů, která je hlavně charakterizovaná obludným množstvím - vlastně všeho. Toto byly texty důkazní. I tyto texty jsou podřízeny rituálním pravidlům a pragmatickému zadání. Bylo přitom vymyšleno tisíce textů s naprosto detailními směrnicemi, přesnými topologickými a časovými údaji, neexistující schůzky lidí, víceméně vše, co si lze představit...

Jejich základní snahou byla snaha o autentičnost, a proto jsou doslova napěchovány detaily, které mají dokázat jejich autenticitu. Nicméně v některé z jejich vrstev se vždy projeví pragmatické zadání, či nepřesnosti, které neladí se zbytkem textu.

Dokázat, ze máme před sebou pragmatický text, je náročný úkol.Je nutné zkoumat větu po větě a hledat rozpory jak v textu samém, tak i ve vztahu textu k misi agenta Miroslava Dvořáčka. My si - aby se čtenář nenudil - vypomůžeme tím, že budeme paralelně zkoumat interpretaci z Respektu. Pánové Hradílek a Třešňák totiž ze Záznamu něco citují a něco vynechávají. A domníváme se, že  záměrně vynechávají části, které dokazují, že daný text není původním textem vrchního strážmistra Rosického.

Nejprve faksimile  zveřejněného  Záznamu:

Nyní citujme z textu v Respektu  :

„Dnešního dne o 16. hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení studující Milan Kundera nar. dne 1. 4. 1929 v Brně, bytem v Praze VII, Studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI a udal, že v této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studujícímu Dlaskovi z téže koleje, že téhož dne se sešla na Klárově v Praze s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Ten si k ní prý dal do úschovy 1 kufr s tím, že si pro něj přijde během odpoledne. (...) Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel."

Nic více, nic méně. Co tedy není citováno a je naopak z onoho Záznamu  vynecháno? Co by - chce se říci rusky  pročnyj glaz anglosaksonskoj skladki - neskousl?  (Respekt nabízí totiž i internetovou verzi onoho článku v angličtině.)

Čtenář se nedozví nic o obsahu kufříku agenta chodce Dvořáčka: „kde (tj. na kolejích, P.A., M.T.) provedli prohlídku kufru, ve kterém byly‚ 2 klobouky, 2 páry rukavic, 2 brýle proti slunci a krabička krému‘". I když se nedá vyloučit, že Dvořáček měl skutečně tento pozoruhodný soubor propriet, soupis mnohem více konvenuje s dobovou představou o imperialistickém agentovi, než s běžnou výbavou v kufru. A považte, Dvořáček se nemaskuje pouze jedněmi černými brýlemi, má hned dvoje. Je jasné, že je to nebezpečný agent a naši stateční policisté okamžitě vytušili, s kým mají čest. A že je to osoba cizí dělnické třídě, dokazují jeho klobouky. Klobouky mohly také sloužit jako poznávací znak s jinými agenty. Toto je představa tvůrců veřejných procesů, jak má vypadat výbava agenta, takové věci si normální člověk na cestu nevezme. První důkaz o dodatečném vymýšlení textu Záznamu.

Z textu dále vyplývá, že se naši příslušníci od Militké dozvěděli, že Dvořáček měl být od jara v Německu, kam ilegálně odešel. Pak následuje další konkrétní detail.... Nahlédnutím do knihy pátrání bylo zjištěno, že týž jest hledán KVNB odd. IV. V Plzni pod č.E 2434/49-IV k zatčení. Na základě tohoto zjištění zůstali výše uvedení orgánové ve studentské koleji... To je podivné, z toho tedy plyne, že knihu pátrání měli uvedení „orgánové" operativně s sebou na kolejích.

Zásadní těžkosti vyvstanou v dalších řádcích. „Při osobní prohlídce (u Dvořáčka, aut.) u něho byl nalezen občanský průkaz na jméno Miroslav Petr, o kterém Dvořáček prohlásil, že jej dostal v Německu od jisté fy, která jej poslala do Československa za účelem navázání obchodních styků této fy s ministerstvem techniky. Týž měl vejít ve styk s jistým ing. Solmanem z Vršovic Tolstého ulice č. 4, který jest na tomto ministerstvu zaměstnán."

Stalinův „slovanský  socialismus" , spory s Politbyrem

Německá firma poslala Dvořáčka do Československa, aby navázal styky s Ministerstvem Techniky. Je poněkud zvláštní, že obyčejný záznam řadového vrchního nadstrážmistra Rosického nás náhle uvádí do samého srdce sporů až v Moskvě. Propojení procesů v Moskvě a v nových socialistických zemích není dostatečně zkoumáno a není také zkoumána vzájemná dynamika těchto procesů mezi sebou. Zjednodušeně můžeme říci, že Stalin tímto způsobem také získával kompromitující materiály na své stranické souputníky. A ti to chápali a snažili se procesy blokovat. Čistky  probíhaly i na sovětském zastupitelství v Praze. Z Moskvy tak byly procesy jak vyžadovány, tak i blokovány. Např. kompromitace Slánského, který byl židovského původu (odkážeme zde čtenáře na výklady Karla Pacnera), posloužila Stalinovi jako příprava na velký proces s politbyrem. Stalin ale nebyl principiální antisemita, nýbrž pragmatik. JAKÝKOLIV velký proces měl vždy nějaký důvod a cíl (zavedení pracovních knížek, omezení práva svobodného pohybu atd.  ve  30.letech). Likvidace politbyra pod záminkou židovských (a to někdy velmi problematických) kořenů a vztahů nebyla projevem Stalinovy „rostoucí duševní choroby". Naopak. Od 9. května do 14. července 1950 proběhl v Rusku tzv. spor o jazykovědu. S jeho pomocí Stalin totálně proměnil stupnici hodnot a třídnost, základní kámen komunistického myšlení od dob Lenina, byla nahrazena principem národního slovanského socialismu. Vystaný proces s kosmopolity  měl dokončit tento ideologický kotrmelec.  Tyto závratné změny jsou doprovázeny spory o ekonomickou orientaci země. Stalin píše práci Ekonomické problémy socialismu v SSSR a téměř všechny teze, které kritizuje, jsou po jeho smrti uvedeny do praxe. Právě mírová koexistence a jisté formy obchodní spolupráce se Západem byly jádrem sporu mezi Stalinem a jeho okolím. Stranické špičky v Moskvě uvažovaly o přijetí Marshallova plánu, o rozvinutí hospodářsko-technické spolupráce. Stalin zuřil („jste slepí jako koťata, co bude, až tady nebudu"), neboť tyto návrhy narušovaly nejsvatější prvek jeho generální linie, monopol zahraničního obchodu. Takové představy bylo nutné vymýtit.

Sovětské procesy a  procesy v satelitech 

Tyto ideologické kotrmelce v Moskvě působily i na logiku procesů u nás. Je pozoruhodné, že ve všech popisech procesů se mluví o sovětských poradcích a nikdo neuvažuje o jejich roli. Proces, který známe jako proces s Miladou Horákovou, měl být původně i procesem s KSČ. Zpráva Státní bezpečnosti z 25. 10. 1949, zdůrazňuje fakt, že spiklenci z národně socialistické strany - zejména Josef Nestával - se chystali „infiltrovat KSČ a rozvracet ji zevnitř". V tomto období byla pozice Emanuela Šlechty, ministra techniky, nezáviděníhodná. Byl totiž nejen jedním z vůdců národně socialistické strany, ale i tajným členem KSČ. Nikdo nemohl lépe infiltrovat KSČ. Stalin ale nepotřebuje proces nacionálního charakteru. Potřebuje židovské spiknutí, a proto se postupně rodí proces se Slánským. A proto se i osamostatňuje proces s představiteli národně socialistické strany.  Během února 1950 přebírá u vyšetřovatelů vůdčí roli dr. Nestávala, který měl korektní styky např. s A. Novotným, Milada Horáková, která naopak ostře vystupovala proti Šlechtovi, a účel procesního vyšetřování se mění: je třeba dokázat špionážní a podvratnou činnost zastupitelských úřadů cizích států. Výsledek je znám. A záznam kompromitující ministra Šlechtu již nemá smysl, a proto byl zřejmě odložen.

Další zajímavost. Čtenář anglické verze, čtenář uvyklý kritickému zkoumání, by asi nepochopil, proč autoři barvitě líčí, jak Dvořáček pátral po ing. Václavíkovi z Chemapolu, a v textu onoho Záznamu se najednou mluví o někom naprosto jiném, totiž o ing. Solmanovi. Proto musíme pochválit důmyslné autory, že tento kousek textu také vypustili. 

Žerty stranou, z hlediska metodologie toto asi není úplně v pořádku. Je nutné zopakovat, že pokud zkoumáme texty z 50. let, vždy řešíme problém jejich autentičnosti. Autentičnost je přitom, opakujeme, základní metodologický problém. Tento text tedy buď můžeme chápat jako autentický záznam ze dne 14. 3. 1950, nebo jako ritualizovaný text - podřízený jiným sémantickým zákonům, řečeno srozumitelně jako text, který si na text záznamu pouze hraje, byl psán v době neznámé a byl pořízen za jistým účelem, který nemusí být na první pohled zřejmý a jasný.

Přečtěme Záznam  jako pragmatický text  a rozpory zmizí

Pokusme se tedy přečíst text jako text skutečného záznamu, tedy dle přání a chápání pánů Hradílka a Třešňáka, pouze si dovolíme ponechat vypuštěné části Záznamu. A pak je tu problém. Je hezké, že Dvořáček odolával až do 15. dubna krutému mučení, jak se dočítáme, co si ale máme počít s faktem, že hned v den zatčení Dvořáček udává ing. J. E. Solmana, zakladatele firmy na výrobu kuličkových ložisek se značkou JES? A to nejen jménem, ale i udáním skutečné, platné adresy? To naše autory kupodivu netrápí. 

Není až tak velkým tajemstvím, že agenti chodci stáli u počátku smyčky, která se stáhla kolem krku Rudolfa Slánského a pan Hradílek to patrně ví, a pak ovšem také ví, že pokud by se prokázaly kontakty Ministerstva techniky s agenty typu Dvořáčka,  čekal by ministra Šlechtu stejný osud  a Dvořáček by byl vědomý provokatér... a udavač. A efektní paralela s Milanem Kunderou by přišla vniveč. Vymyšlen by byl i ing. Václavík a Chemapol a celý článek pánů Hradílka by se stal nesmyslem. Je ovšem také možné, že pánové Třešňák a Hradílek o těchto věcech ani netuší. Pokud pan Hradílek ukázal  panu Dvořáčkovi Záznam,  nelze se divit, že hrdina článku z Respektu už nechtěl s autory více komunikovat. Nebohý Miroslav Dvořáček musel mít pocit, že se vrátil do 50. let.

Pokud budeme zkoumat onen policejní záznam jako pragmatický text, mizí rozpory. Klobouky a černé brýle jsou tam, kde mají být. Časové údaje v celou hodinu jsou také správné. Ba i Miroslav Dvořáček mohl skutečně pátrat po ing. Václavíkovi z Chemapolu, i když se v textu objeví jiné jméno. A není důvod ho podezřívat z udání ing. Solmana, o jehož existenci možná ani netušil. A hlavně nemusíme hloubat, jak si máme vysvětlit takový nesmysl, že se nějaká německá firma rozhodla navázat obchodní styky s ministerstvem. Firmy s ministerstvy příliš často neobchodují a v 50. letech by to bylo obzvláště pikantní. Pokud ovšem známe Stalinovu obsesi ohledně státního monopolu v zahraničním obchodu, je nám jasno. Obvinění z pokusu o navázání obchodních vztahů mělo tehdy velmi zajímavé procesní perspektivy a Stalinovi byly velmi po chuti.

Kdo udával?

V jednom ovšem musíme čtenáře zklamat. V rovině pragmatického čtení je natolik rozpojena realita s textem, že nemá žádný smysl a není ani možné z tohoto textu vyčíst, kdo udal chodce Dvořáčka. Mohl být dávno sledován - jako jiní agenti chodci, mohl ho udat Dlask, kdokoliv... Kdo ale dobře rozumí pravoslavné antinomické logice, která tvoří jádro komunistické ideologie, chápe dobře poněkud překvapivý fakt, že jako udavač je vyloučen vlastně pouze Milan Kundera, neboť i jeho roli musíme chápat v rovině pragmatiky. Chce to pravda znalost jistých historických souvislostí. V roce 1937 na lednovém plénu CK vyhlásil Stalin udavače za skryté nepřátele komunismu. Udávají, aby zakryli své pravé úmysly. To ovšem vytvořilo poněkud paranoidní situaci, režim a tajná policie nemohla bez udavačů existovat, nicméně direktiva Stalina byla svatá. Moudrý čtenář jistě již bystře vynašel jediné možné řešení, jak z této šlamastiky ven. Naše skutečné, milé udavače budeme držet v teplíčku stranou a ty skryté nepřátele komunismu, jak to požaduje soudruh Stalin, budeme označovat veřejně....

Zapomeňme na chvíli na všechny spory kolem udání a podívejme se na tehdejší situaci Milana Kundery bez emocí. Jeho dopisy byly perlustrovány, to znamená, že jej sledovala státní policie. Jako by všichni nějak zapomněli, jak začala lágerní kariéra Solženicyna. A Kunderu už stačili vyloučit z KSČ. A nechodil ani na první máje. A všude jaksi vyčuhoval. Skutečný talent a individualitu komunistický režim z principu nesnášel. A přiznejme si, mohli ho ponechat na fakultě, neboť by se docela hodil do ukázkového procesu se studenty. A kdo zná procesní realitu, ví, že procesy se studenty musely přijít...

Neupíráme nikomu právo považovat první variantu čtení za správnější. Tu ale vyvrací tvrzení bývalého kriminalisty Paška publikovaného v Právu dne 13.11.2008. Nicméně se domníváme, že ti, kteří Kunderu veřejně pomluvili a druhá varianta se jim zdá být pravděpodobnější, by měli najít v sobě sílu se Milanu Kunderovi omluvit. To už si musí každý vyřešit sám za sebe.

Pozorný čtenář si jistě povšiml, že se neustále vyhýbáme jménu Jana Evžena Solmana. J. E. Solman byl statečný člověk a za svoji statečnost krutě platil. A to jak v době nacismu, tak i komunismu. Podle všeho nebyl nikdy zaměstnán na Ministerstvu techniky. To byl zřejmě jen obvyklý výmysl, který měl propojit ministra Šlechtu s továrníkem... Nejbližší příbuzní ing. Solmana si nepřejí být zatahováni do této mediální hry a upřímně litují Milana Kunderu. Čtení onoho Záznamu jim připravilo neradostné chvíle, neboť jim příliš silně oživilo minulost, na kterou se vzpomíná příliš těžko, není příjemné číst, že někdo udává tvého otce... Nejhorší na celé této aféře je totiž to, že při jejím rozpoutání jakoby opět vymizela jedna základní lidská vlastnost, totiž slušnost. Tak buďme slušní alespoň k nim, oni skutečně prožili 50. léta, která k nim v žádném případě vlídná nebyla. Psát o udávání - a kdo jak koho udal - není tak prostá věc, jak si autoři myslí.

Pavel Abraham

Milan Tříska