Podobná zkušenost

.. naštěstí s lepším koncem. Moje maminka za sebou měla operaci se stejným výsledkem a přesně tak, jak to popisujete, dostavily se deprese. Dostávala nějaké léky - jaké, to nevím, byla jsem ještě celkem malá, chodila jsem do školy. Ale pamatuju si, jak pořád jen ležela, zmámená léky mi jednou spadla v kuchyni na zem a rozsekla si hlavu. Pro mě jako dítě to byl šok, který si s sebou nesu pořád. Jak jsem tam s ní byla sama doma, ona ležela na zemi....Naštěstí se z toho dostala a začala zase "fungovat", Vím, že nějaké hormony brala, ale to je tak všechno, co vím.

Je mi opravdu moc líto, co se Vám stalo.

Bohužel,

to se netýká jen žen, to je o celkové bídě naší psychologie a ještě více psychiatrie. Když občas vidím různé takové odborníky v telce, jak pronášejí rozvážně svá moudra, naskakuje mi z nich kopřivka. Z cca 50 mých kolegyň z ročníku, co studovaly psychologii, bych své dítě svěřil jen dvěma, ostatní jsou jen kravky, z nichž většina by sama potřebovala odbornou pomoc. Ještě horší je to asi u psychiatrů. Znám případ, kdy se pacient obrátil na lékaře s tím, že má psychické problémy. Lékař se ani nenamáhal zjistit jaké a promptně mu předepsal nějaké antidepresivum s tím, že se má ukázat za měsíc!!!  Do tří dnů se pacient pokusil o sebevraždu, ač předtím byl sice rozhozený, ale jakž takž ještě v lajně. Teprve na ÁRU, kde jej dávali dohromady, zjistili, že jej takhle vykolejily právě předepsané prášky, takže mu urychleně předepsali jiné a chodili co dvě hodiny kontrolovat, jak to na něj působí. Z léčebného zákroku se pak vzpamatovával půl roku, než se dostal na víceméně normální úroveň.

Re: Bohužel,

P.S. Jiný můj kolega zažil přesně stejný postup, jen to u něj nevyvolalo až tak těžkou reakci, nicméně si stěžoval, že se jeho stav v prvních třech měsících podstatně zhoršil. Na to mu lékař pohoršeně odvětil, že si měl přečíst příbalový leták, kde se psalo, že lék začne zabírat až běhen tří měsíců a v prvních dnech se může stav pacienta případně zhoršit. Myšlenka, že jej měl na to upozornit předem a pozvat si jej na kontrolu za tři dny, jak to na něj působí, jej zřejmě v životě nenapadla. Chodí za ním už pět let s tím, že si jen vyzvedává recept; na nesmělé návrhy, jestli by s tím už mohl skončit, lékař nereaguje. Ani jednou s ním nezavedl řeč na to, jak se cítí, prostě se nikdy ani slovem nezajímal o jeho stav. Kdyby mu ty recepty psal vrátný, vyšlo by to nastejno.

Tož asi tolik o úrovni našeho zdravotnictví v této oblasti.

smutné osudy

Tohle je smutný příběh. Možná potřebovala aktivitu, která by jí ještě dávala pocit uspokojení. Vidím to u maminky svého muže. Když se jí pokusím navést na nějakou činnost - pletla, šila, vyšívala, řekne mi, že co by se s tím dělala, když si to může koupit za pár korun v obchodě. Nepomůže nic. Ví, že na tom není psychicky dobře - vyhodili jí z práce, kde pracovala celý život stylem v pondělí už nechoďte. A jí to moc mrzelo, protože ještě před měsícem se loučili s její kamarádkou co šla do důchodu kyticí a bonboniérou. Tak začala pít. Potají, když si syn s mužem večer dali štaprdli, tak odmítala. Pak jí zjistili chorobu jater. Léčila se a k tomu chodila upíjet - potají. Nemůže přece pít, k jídlo pije nealkoholické pivo a občas je tak moc unavená, že celý den prospí, musíme jí více pomáhat. Potom jí zemřel muž v náručí. Asi to byl infarkt, ale když náš volala, už mu nebylo pomoci. Měsíc strávila v lihu. Muž byl zoufalý. Po týdnu prohledal dům, našel veškerý alkohol a vylil ho..

Re: smutné osudy

Stejně to bylo krušné období. Teď se drží - teda drží si hladinku. My víme, že pije, ona to ví, že to víme, přesto dělá, že nepije. Když jsou svátky, je to krušné - většinou to nezvládá a tak je opilá. Milovala jsem vánoce. Teď se děsím toho, co se bude dít. Snažíme se s mužem o miminko, ale nejde to. Jsme s mužem ve velkém stresu, protože nevíme co se bude dít. Máme dům ve vedlejší vesnici, ale stejně jsme nevíce času u ní, nebo je ona u nás. Muž říká, že se nedá nic dělat, pokud ona sama nebude chtít s tím něco dělat. Ve skutečnosti potřebujeme všichni pomoc. Babička - ano je babičkou, ale obě vnoučata má daleko - dcera žije cca 100 km daleko. Zve jí k sobě na návštěvu - třeba na týden,ale ona tam nechce jet. Přitom tvrdí jak je zbytečná. Týden o prázdninách by velmi pomohla, protože školka nefunguje. Švagrová o tom mluví, ale nepožádá jí o pomoc. A přitom právě na to čeká. Že pomůže, bude užitečná, že její život má ještě smysl, že všechno krásné ještě není pryč...

Mozna je problem prave v tom ze zadny neni

Mozna je to hloupost ale myslim, ze za narustem dusevnich poruch a depresi stoji prave neopodstatnene presvedceni, ze mohu zodpovednost za svuj zivot prenest na druhe - necitim se dobre delejte s tim neco nebo za sebe nerucim... Asi je nas zivot prilis pohodlny, kdyz nemame prekazky a problemy (skutecne problemy, ne problem splacet hypoteku nebo rozbite auto). Tak si je proste vymyslime. Zivot je prilis snadny, az podezrele. Vetsina z nas nikdy nezazila pocit ohrozeni, nikdy nebojovala o zivot o to vic se bojime neznameho. Strach je casto horsi nez to ceho se tyka. Mame dost casu premitat o tom co nas muze potkat o tom o cem ani nevime ze by nas mohlo potkat.. hrozne a depresivni tuseni ze nas znamy, pohodlny zivot muze kdykoliv zkoncit a budeme bezradni protoze nic jineho nezname.

Problem neni jen v lekarske peci,

ale ve spolecnosti. Zemrel mi tata, bylo mu 39 a mne 11. Mne tedy malo, ale dost na to, abych pochopil hruzu a straslivou prazdnotu situace. Mel jsem stale sevreny hrudnik bolesti, ze tatu uz nikdy neuvidim. Bral jsem do rukou jeho holeni, saty i jine veci, cichal k nim se zavrenyma ocima a oddaval se predstave, ze alespon jeho vune zde zustane. Mel jsem sny, kde jsme se potkavali a velice nerad jsem se probouzel. Mival jsem ve skole same jednicky, ale po tatove umrti muj prospech sel viditelne dolu. Najednou jsem chapal pomijivost vseho a ztratil zajem o vse. Ani ucitele, dokonce ani maminka, tuto situaci spravne nevyhodnotili. Zde v USA, v pripade umrti clena rodiny, maji ve skolach psychiatra, ktery se ihned zacne o dite starat. V tomto bode jsou pred CR, v jinych ale zase za CR zaostavaji. Trvalo mi radu let, nez jsem se z toho castecne dostal, uplne vsak nikdy, i kdyz je to uz 56 let.

hledat viníka ?

Také je mi líto co se pánovi stalo. Žel, sebevražda je nebezpečným a ne vzácným vyústěním deprese, žel i té léčené deprese. Žádný ani sebelepší doktor vám tohle nikdy nezaručí, že i dobře a adekvátně léčený člověk se nezabije, zejména v počátcích léčby. Chápu pána že se snaží najít viníky , chápu že se mu uleví, když vinu hodí na jiné. Je to častá reakce pozůstalých ,Ve skutečnosti však vina nemusí být na ničí straně, pouze na straně této nemoci. Přeji aby se vám povedlo s touto ztrátou snad časem smířit , je mi to opravdu líto.

Re: hledat viníka ?

Dobry den, ja ale  nechci  házet na nikoho vinu. To by byl omyl. Ten článek jsem psal proto, že si  myslím, že tenhle problém je ve společnosti málo známý, málo řešený a  všobecně těmi, kdo to neprožlili, podceňovaný. Vím to,  protože dokud se mi to nestalo, ten problém mě  taky nezajímal a nijak netlačil. Stejně jako  mnozí ostatní  jsem ani netušil, že existuje.  Můj názor je, že právě proto, že tohle leží na okraji problémů společnosti, je pak málo prostředků na účinnou pomoc -  na dostatek zařízení, dostatek kvalitních psychoterapeutů a psychiatrů a navíc  chybí kvalitní osvěta, po "našem,"  kvalitní komunikace problému. Lidi o tomhle obecně vědí příliš málo. To je potřeba změnit- tak to bylo myšleno. 

Upřímnou soustrast.

Chápu jak Vám je a co jste prožil a prožíváte. Mám obdobné zkušenosti sám se sebou, jen na rozdíl od Vaší ženy, jsem na vše sám. Sám jsem si musel "vydupat", aby mně praktický lékař poslal do psychiatrické ambulance a ti následně pro potvrzení diagnozy k psychologovi. U psychologa jsem vyplnil asi 10 testů na PC, žádná terapie se nekonala. Psychiatrička byla potěšena, že psycholog potvrdil její diagnozu, depresivní stavy a psychosomatický syndrom. Tak mně šest let krmí psychofarmaky, ale žádná změna kromě stálé ospalosti a netečnosti s nestala. Při návštěvě jí stačí, že jsem přišel a napíše mi léky na daší 3 měsíce. O ničem se nechce bavit a když řeknu, že jsem stále více depresivní se sklonem k sebevraždě, tak mi řekne: "Vy deprese nemáte, to byste se mnou nemluvil.". Zkusil jsem psychiatra vyměnit, ale bylo to ještě horší. Už jen ta samota je sama o sobě depresivní, nevím co mám dělat. Skočit z okna ve 12.patře? To už její lhostejný pohled neuvidím a tu radost jí neudělám.

Re: Upřímnou soustrast.

Dobrý den, tak to jste na tom hodně podobně, jako asi byla moje žena. Je mi Vás upřímně líto. I když  to zní pitomně, neztrácehjte naději, hledejte pomoc  s kontakty mezi známými, shánějte reference. Dobří doktoři, kteří pomohou,existují. Musí existovat, jinak by nic nedávalo smysl. I v této diskusi jsem dostal několik mailů s přiklady a kontakty, kdy to dopadlo velmi dobře.    

Tak

to je moc smutné.

Naprosto chápu.

Zažil jsem něco podobného-bohužel.

je to moc smutné.......

....... ale nedá mi to se nezeptat, a co VY? vy jste o tom nevěděl, jak jí je? jestli jste měli tak skvělý vztah, nemluvil jste s ní o jejím vztahu? nesnažil se jí pomoct.......? nelze všechno odbývat tím, že dám druhému telefon na "vhodného odborníka".

Re: je to moc smutné.......

Dibry vecer . Vedel jsem vse a a prozival to s ni. ,ale jako genetickeho  optimistu me vubec nenadlo, ze to muze takto skoncit. Jezdil jsem s ni na kazdou  navstevu doktora sest tydnu , mluvil s doktory a ptal se. A jednal podle toho ,co mi rekli. Za stejnou dobu jsem s ni prozil prakticky kazdou minutu.  Az na tu posledni hodinu, kdy jsem musel prece jen neco  pracovniho zaridit.    

Uprimnou soustrast

a doufam, ze se s Vasi rodinou s Vasi ztratou casem usmirite. Musi to byt hrozne. Moje velmi dobra kamaradka (uz je tomu dobrych par let) takhle take dopadla (jiny zpusob sebevrazdy). Psychiatr byl vyborny a pomahal ji, ale jeji manzel mel podobny nazor jako psychiatr ve Vasem pripade a daval ji to hodne najevo.

Deprese by se mela brat vazne. Bohuzel, ne kazdy kdo trpi depresi ma potrebu o tom vsem vykladat a neustale si stezovat a proto spousta lidi si mysli, ze depresi netrpi.

Preji Vam stesti do budoucnosti. FR